Historie vleku

Na stránkácho historii držkovského lyžování jsme se dočetli, že ve druhé polovině padesátých let se začalo vedle běhání na lyžích hodně sjezdařit a to hlavně za Knopovými, krátce řečeno na "Knopáku". U tohoto názvu se musíme pro vyjasnění pojmů zastavit. Pro stejný kopec se v kronice místního lyžařského oddílu i v kronice TJ Jiskra Držkov používá též názvu Chocholka, nebo Na Chocholce, stejné jméno dostal i později vybudovaný vlek. Pamětníci mají však zato, že Chocholka je pouze jedna - střední část celého kopce. Případné spory a další dokazování však přenechejme místním.

První vlaštovka z podrobování přírody lyžařům je z r. 1972:

"Na podzim v roce 1972 byla provedena první úprava lyžařského svahu - zarovnání dojezdu k potoku a přemostění, čímž byl vytvořen proslulý protisvah. Jeho prvním "pokořitelem" se stal 13. 2. 1973 Jirka Dubský. O den později se dostali na vrchol mladíci - Michal Polman a Karel Fišer - a tím byl protisvah zbaven 14 denního kouzla neporazitelnosti."

Za reálný, dokumentovaný začátek naplňování snů o místním lyžařském vleku lze považovat schůzi lyžařského oddílu TJ Jiskra konanou 25. 4. 1978. V bodě 3) zápisu z této schůze se praví:

"S plánovanou výstavbou lyž. vleku v Držkově seznámil přítomné ing. Prousek. Vzhledem k tomu, že výstavbu lze realizovat pouze v akci "Z" MNV Držkov, zavázali se všichni přítomní odpracovat potřebné množství brig. hodin. Z diskuse vyplynulo, že celá akce bude moci být uskutečněna za předpokladu aktivního přístupu, souhlasu, pochopení a finanční dotace ze strany ONV Jablonec n.N. a MNV Držkov."

Nezasvěceným potom kronikář zanechal tyto řádky:

•  nápadů během let 1970 - 78 = několik
• realizace = 0
• nápad v r. 1978 = jeden
• patron vleku = jeden
• realizace = jedna

Historie prý nemá používat slůvka kdyby. Pokud by se však běhu a řízení událostí neujal výše zmíněný patron vleku ing. Jiří Prousek, měli by jej držkovští - a kdoví jestli - mnohem později.

Problém nastal už se samotnou koupí vleku. Dodací lhůta nového byla tehdy minimálně tříletá, a J. Prousek o tom později vyprávěl kronikářovi (volný přepis):

"Dnes se to, zdá být úsměvné, ale do smíchu nikomu nebylo. Vlek byl složen v Harrachově. S pomocí mechanizace JZD Pokrok Zlatá Olešnice byl v červenci 1978 převezen do Držkova.

V listopadu jsme se dozvěděli, že vlek však není určen pro nás. Na to jsem si musel vymyslet historku, že byl uložen ve stodole, ta spadla, na odklizení jsou třeba dva autojeřáby, které nemáme a nemá je ani nový adresát. Vlek nebyl ve volebním plánu, nebyly prostředky k jeho zaplacení, nebyla vypracována ani projektová dokumentace.

Proto i zdejší MNV byl názoru, že vlek musíme vrátit. Jednali jsme však s ONV v Jablonci n.N. a poté napsali dopis tehdejšímu předsedovi ONV, který přinesl radikální změnu. Většina "proti" kapitulovala, dopis vyvolal jednání na nejvyšší úrovni a z něj vyplynulo jediné: finanční prostředky budou! A to už jsme měli vyhráno. Na stavbě lyžařského vleku v Držkově se podepsalo celkem 17 organizací. Největší dík však patří paní Marii Knopové (vlastník příslušných pozemků - pozn. autora), která nám to vše umožnila."

Potom se započal dít malý zázrak. Na podzim 1978 se pro budoucí trasu vleku kácelo a vyklízel prostor pro dolní stanici, na jaře 1979 bylo kácení dokončeno, odstranily a odstřílely se pařezy, bylo provedeno vyměření trasy dle projektu.

V květnu 30 brigádníků vykopalo základy pro patky, vybetonovali je, a 42 brigádníků vybudovalo kabelovou přípojku nn (cca 700 m), na podzim byl vlek smontován, v prosinci proběhla kolaudace.

Vánoce tehdy byly bez sněhu a snad nikdy se zde na něj nečekalo tak netrpělivě. Před Silvestrem to však začalo a zde opět citujme kroniku:

"Den prvního výjezdu na vleku: 31. 12. 1979. První lyžař nahoře s dopomocí vleku: Antonín Lejsek.

Podařilo se nemožné. Dík patří všem, kteří přiložili ruku k našemu společnému dílu. Celkový počet brigádnických hodin v letech 1978 - 79 byl 4 893!"

Dále uvádíme čestnou listinu sestavenou podle celkového počtu odpracovaných brigádnických hodin v r. 1978 - 79 (jen členové lyžařského oddílu):

A začalo se lyžovat, jízdenka na 10 jízd stála v 1. sezóně 15 Kčs, a hodně závodit, především v obřím slalomu. Závodili děti, mládež i dospělí. Pro všechny kategorie bez rozdílu věku, pouze s rozdělením na muže a ženy, byla určena Velká cena Držkova. Podmínkou účasti byly "2 lyže a 2 hůlky, chuť a odvaha". 1. cena - putovní - broušená skleněná plaketa, byla mistrovským dílem zdejšího rytce skla J. Kotrby, jejím držitelem se však mohl stát pouze občan nebo rodák z Držkova.

V podstatě až do r. 1987 zimu co zimu se na svahu konala řada závodů včetně okresních kontrolních a veřejných závodů, okresních přeborů, dne 1. února 1986 se za účasti 140 závodníků jel Jizerský pohár. Jinak účast 150 startujících na závodech v Držkově nebyla výjimkou. Toto je část historické výsledkové listiny z prvních závodů za existence lyžařského vleku konaných dne 23. února 1980:

Na podzim 1980 byla opět brigádnicky, pod vedením Mirka Kozáka a s jeho největší účastí postavena chata u dolení stanice a dále v r. 1981 její přístavba. Přístavba byla rozdělena do tří etap. V létě výkop základů, zapuštění a vybetonování patek, v srpnu a září kostra a pobíjení a v říjnu a listopadu úprava vnitřních částí. 14. listopadu 1981 byl celý "chatový komplex" připraven na novou sezónu a nezměněn tam stojí dodnes.

Černým dnem historie vleku a držkovského lyžování byl 9. leden 1982. Třiačtyřicetiletý "Josef Šilhán z Hrubé Horky (velmi dobrý lyžař - pozn. autora) nezvládl rychlost, upadl a hlavou narazil do stromu. Těžkému zranění na místě podlehl". Tato tragická událost trochu opředla vlek a kopec stínem nedůvěry v jejich bezpečnost. Nezaslouženě, ale u části populace určitě. Život však šel a jde dál a ponaučení platí obecně - opatrnosti nikdy nezbývá.

V průběhu roku 1982 došlo k dalšímu významnému stavebnímu počinu, k zatrubnění potoka v dolní části sjezdovky a v r. 1984 k výstavbě chaty na horní stanici. V r. 1990 byly vyměněny připínací kotvy za pevné. Tyto bubínkové samonavíjecí kotvy byly vyrobeny svépomocí.

Přelom osmdesátých a devadesátých let se projevil určitým útlumem. Příčin bylo několik. Částečná generační obměna, technický stav zařízení se určitě časem nezlepšoval, finanční prostředky nebyly. Ostatně - předejme opět slovo kronikářovi:

"Lyžování mělo problém …… s nedostatkem členů, kteří by měli zájem pomáhat při obsluze a provozu lyžařského vleku, …….. Přes všechny potíže byl lyžařský vlek v provozu. V nastávající zimní sezóně 1993-94 se provoz vleku nezahájil díky těžbě dřeva…… celý prostor kolem cesty i trasa vleku byly zavezeny dřevem."

V dalších sezónách došlo sice k dohodě ve věci možného soužití těžby dřeva s provozem vleku, výše zmíněné problémy však přetrvávaly. Tím nejpalčivějším byla potřeba rekonstrukce.

V létě roku 1998 se proto znovu zdvihla vlna aktivity, ve srovnání s rokem 1978 -- 79 vlastně jen vlnka, avšak na kvalitativně jiném základě. Na podkladě konkrétní nabídky f. Vašíček z Trutnova na komplexní rekonstrukci vleku se podařilo přesvědčit třináct občanů se vřelým vztahem k Držkovu a zdejšímu lyžování, k vložení potřebných finančních prostředků na rekonstrukci s tím, že jako nejvhodnější forma dalšího provozování vleku a hospodárného nakládání s ním bylo dohodnuto vytvoření společnosti s ručením omezeným. Čtrnáctým, nebo vlastně prvním, většinovým, společníkem je Tělovýchovná jednota Sokol Držkov, která jako nepeněžní vklad vložila do společnosti stávající zařízení a příslušenství vleku.

Vlek byl s výrazným podílem dobrovolné práce po vybetonování několika nových patek smontován na podzim r. 1998 a dne 10. 1. 1999 vyvezl nahoru první zákazníky.

Dne 25. 3. 2006 nikdo netušil, že ten den je prozatím posledním, kdy je možno se z jedoucího držkovského vleku radovat. Přišly dvě zimy - 2006/07 a 2007/8 - se sněhovými podmínkami, které snad u nás nemají pamětníka. Byly totiž v podstatě bez sněhu. A po této vynucené pauze se už nepodařilo provoz pro komerční využití zahájit. Důvodů je celá řada, výsledek je pouze jeden - konec. Současný vlastník - Džkovské vleky a lanovky, s. r. o. - vstupuje do likvidace, o koupi nebo provozování vleku neprojevil prozatím nikdo zájem.

Je to snad už jen sen, ale i málo reálná přání se mohou vyslovovat. Tím přáním tedy i nadále zůstává, aby to u horní stanice vleku v Držkově vypadalo tak, jak ukazuje fotografie z r. 1983.