Tvrzení, že se v našem kraji rodí děti s lyžemi na nohou je nepochybně přehnané. Lidová moudrost však praví, že "v Držkově je půl roku zima a půl roku zejma" a tak přeci jenom lze v tomto tvrzení hledat racionální jádro. Stavění sněhuláků, sněhových hradů a víceméně jejich nepovedených napodobenin, koulování (v místním nářečí hroudování) a sáňkování začalo být ve 20. století doplňováno a postupně, žel, i zatlačováno lyžováním, které se stalo hlavní zimní zábavou dětí, mládeže i dospělých

Lyže se objevily v Držkově koncem 19. století. Přinesli je sem "lyžníci" - mistři textilek, kteří přicházeli z Jilemnice, Martinic a z Vysokého n.J. Lyžemi byli rovněž vybaveni i hajní na panství Harrachů. Tehdejší lyže byly široké, ohebné, s vysoko vyčnívající špicí, vhodné i pro chůzi v čerstvém sněhu. Primitivní vázání bylo tvořeno prutem rákosu obepínajícím nohu nad kotníkem, přední konce prutu byly k lyži přitaženy šroubem. Vázání fungovalo na všech typech tehdejších bot, ať to byly holínky nebo boty šněrovací. K výbavě patřila masivní jasanová tyč s okovanou špicí, tyč kromě opory sloužila i k brzdění - prostě se na ni nasedlo.

Vývoj konstrukce lyží a lyžařského vybavení je dostatečně znám, v dalším se tedy dotkneme pouze souvislostí jednotlivých etap vývoje s Držkovem.

Ve dvacátých letech 20. století už vyráběli lyže okolní i místní truhláři. Zásadně lze říci, že byly jasanové, z jednoho kusu dřeva, lepené lyže se objevily až v padesátých letech.

Když při dostatku sněhu odložili sáňky, sjížděli nejmladší lyžaři s malých kopečků a mezí, odvážnější kluci pěstovali skoky. Ty ostatně zůstaly hlavní náplní klukovského lyžařského sportu až do přelomu padesátých a šedesátých let. Skokanské sněhové můstky vyrůstaly na každém kopečku - na Duštíráku, Anděláku, tam se dosahovalo délek skoků kolem deseti metrů, pro větší borce byl určen Klínek, Hrubá mez, no a než zarostl, tak slavný Chcíplik. Tam se dosahovalo výkonů až 25 m.

Zvláštní kapitolou byl můstek "nad Prouskovými", který sice umožňoval výkony tak do 15 m, avšak svým profilem, zejména dopadem, připomínal trochu řádné závodní můstky z okolí (Plavy, Tanvald, Šachty u Vysokého n.J.), na něž si však z Držkova troufli asi tak dva, tři jednotlivci.

Půvab sáňkování, ne závodního, už málokdo docení. Představa, že se bez jakéhokoliv zorganizování sešlo večer dvacet, třicet kousků omladiny od deseti do dvaceti let a jezdili na sáňkách, spřažených sáňkách a bobech od držkovského vodojemu po státní silnici I/10 Polmanovkou (to je ta pravotočivá, opačně klopená, pravoúhlá zatáčka u kostela) téměř až k Rydvalům (hned za nimi je parkoviště DVL označené P2) je při dnešním provozu a chemickém ošetření vozovky neskutečná.

Dnešnímu příznivci sáňkování je možno doporučit počkat na jasnou, měsíčnou noc s umrzlým sněhem (površkem), který saně neproříznou a sáňkovat na kterémkoliv z přilehlých svahů až do rána, nebo aspoň, než měsíc zajde. Je ještě jedna možnost - jezdit od rozcestí na Vlastiboř dolů do Návarova. Tento kus silnice Správa a údržba silnic v zimě neudržuje, údolí je však v noci až příliš stísněné.

Bruslení vždy naráželo na tři nepříznivé faktory. Jednak na nedostatek vhodných ploch, jednak na nepřízeň počasí a konečně na obecně větší zálibu v sáňkách a lyžích. Přesto se bruslilo - a to s nadšením - na Bosáku (bývalý rybníček v dolní části obce) na uměle připravené ploše na místním hřišti, na malinkých přírodních rybníčcích v lese Plchově a od šedesátých let na tzv. Hliňáku - rybníku mezi Držkovem a Zásadou vzniklém někdejší těžbou cihlářské hlíny. Samozřejmě, že se na všech zmíněných pláccích hrál i hokej. Kdybychom měli možnost otestovat současný stav, byli bychom překvapení, co místních dospěláků přes nepříznivé podmínky pro bruslařský sport bruslit umí.

Podíváme-li se po historii zimních sportů do kroniky místní TJ Sokol (založena r.1885), zkonstatujeme, že jejich organizování bylo poněkud děravé. První zápis je z r. 1913: "V jednotě naší ustavil se odbor lyžařů, a to přičiněním vzdělavatele Jos Ceea". (Jos. Cee padl v 1. svět. válce - pozn. autora).

V r. 1914 jednota obeslala župní lyžařský závod v Šumburce dvěma členy a dvěma dorostenci. Další zápis lze však najít až v r. 1927: "Při jednotě zřízen byl Lyžařský odbor, jemuž zakoupilo se 5 párů lýží za 600 Kč. Vedoucími odboru zvoleni jsou br. Jos. Havel a Rud. Palla."

V r. 1928 se dočteme, že jednota obeslala lyžařské závody ČOS v Plavech, v r.1931 obeslala lyžařské závody v Bratříkově čtyřmi bratry, z nichž Lad. Mrklas se umístil na 3. a L. Hrůša na 4. místě, Dne 15. 2. 1931 uspořádal lyžařský odbor místní závody, tratě byly 1 km, 3 km, 6 km a 12 km dlouhé.

Zápis z r. 1932 doslova říká:"Odbor lyžařský vyvinul celkem málo činnosti, protože bylo sněhu toho roku velmi málo. Celkem lyžaří 26 br., 16 sester, 13 dorostenců, 8 dorostenek, 32 žáci a 25 žákyň. Do lyžařského kursu vyslán byl 1 br. a 1 sestra."

V r. 1933 jsou zmíněny troje závody v běhu na lyžích, v r. 1934 se poprvé objevuje závod ve skoku ("Naše skupina súčastnila se lyžařských závodů ČOS ve Vel. Hamrech. 2 naše hlídky umístily se ……, Václav Blažek ve skoku na 2. místě ve III. třídě….V Loužnici na okrskových závodech umístil se V. Blažek na 2. místě, na závodech okrsku železnobrodského na 2. místě a na župních závodech v Jesenném opět na 2. místě").

V r. 1935 "lyžařská skupina nepořádala místních závodů pro nepříznivé počasí a málo sněhu. Súčastnili jsme se župních závodů v Plavech, kde na 12 km Kar. Hrůša získal II. místo, Křížek Jaroslav V. místo". Ani v dalším roce "lyžařská skupina nevyvinula činnosti, ježto bylo sněhu velmi málo", avšak "Lyžařská zábava dala příjmu 3939,80 Kč, výtěžku 1523 Kč".

další stránka